Tak jsem se konečně dokopala k tomu, abych vám popsala, jak naše Viktorka na svět přišla. Upozorňuji, že je to fakt dlouhý, tak snad se najde někdo, kdo si to přečte
Jak už všechny víte, 30.11. těsně před půlnocí mi odešla hlenová zátka. Mazala jsem do sprchy, oholila nohy, umyla hlavu... v půl jedné jsem zalezla do pelíšku s tím, že si ještě něco přečtu, jenže jsem si čtení zapomněla dole, tak Honza povídá, ať si 2x vyběhnu schody, praskne mi voda a jedeme... Když to říkal, netušil, že se tak i stane. Jen jsem sešla schody dolů, vzala časopis a vracím se nahoru, položím nohu na první schod a najednou mokro. Rychle jsem vyběhla nahoru , dřepla na WC a začala se smát jak idiot, jak to tomu Honzovi vyšlo. Bylo krátce před jednou hodinou, Honza vylezl, byl příjemně překvapený, že už a už chtěl nakládat tašku do auta a že jedeme. Tak jsem ho trošku uklidnila, že ještě ne, že počkáme na kontrakce a kdyby nic, tak v půl třetí vyrazíme... Leč, kontrakce přišly cca v půl druhé. No do porodky se mi ještě moc nechtělo (asi jsem tušila, že to bude na dlouho), tak jsem si vzala míč a skákala na míči, povídala si s Honzíkem a psala si s některými z vás, abyste byly dostatečně informované. Nakonec jsem ještě zavolala do porodnice, kde mi PA řekla, ať se pomalu zabalíme a přijedeme.
Do porodky jsme dorazili v půl čtvrté, přijala mi příjemná PA, dala erární košili, napojila na monitor a začaly jsme vypisovat všemožné i nemožné dokumenty... Na monitoru byly pravidelné ale slabé kontrakce po 5 minutách. Pak mi přišel vyšetřit primář. Radost mi neudělal, protože nález byl dle jeho slov těhotenský a prý porodíme nejdřív dopoledne, možná že i odpoledne... Tak jsme se s PA vrhly na přípravu. Udělala mi klystýr – a tady je prví zádrhel – byl studený... Místo příjemně prohřátého bříška jsem cítila pěkně ledový podbřišek... Nu pak mi zavolali Honzíka, že může být u mě, tak jsme chodili do sprchy anebo jen tak chodili, to mi dooost pomáhalo. Kolem osmé hodiny, když jsem byla ve sprše přijali další paní a že se máme přesunout na sál, že paní bude na hekárně, shodou okolností se až na jedno písmenko jmenovala stejně jako já Přišel mi ještě vyšetřit dr., nález stejný jako při příjmu
Šli jsme na sál, chtěla jsem do sprchy, ale ta byla jen na hekárně... protočily se mi panenky, PA (už jiná než mi přijímala) mi přinesla míč, tak jsem aspoň skákala. Honzík mi celou dobu pomáhal při kontrakcích (které byly více než pravidelné a navíc se k nim přidávaly křížové bolesti – už od začátku!!!) masáží křížové oblasti, ale přestávalo to zabírat... Navíc mi ve čtvrt na devět píchli oxytocin, prý aby tomu pomohli... A tehdy to začalo
Čas ubíhal, kontrakce a křížové bolesti sílily a mé síly ubývaly... Honzík byl nešťastný, chtěl mi nějak pomoct, ale já byla už jen schopná převalovat se z boku na bok, max. si dojít na záchod a tam skučet za zavřenými dveřmi. Bylo dvanáct hodin, kontrakce byly pravidelně po 3 minutách, jejich hodnota kolem 100 a vyšetřil mi dr. a výsledek vyšetření byl, že jsem otevřená na 2 prsty... Málem to se mnou seklo!!! V tu chvíli jsem se rozhodla pro epidurál, ač jsem ho nikdy nechtěla. V půl jedné mi epi zavedli a já měla na chvilku pokoj. Bohužel jsem ale asi moc silná ženská a nějaký oblbovačky na mě jen tak nezapůsobí, protože netrvalo dlouho a mě se začali vracet křížové bolesti a bolesti do břicha... začala jsem zvracet... byla jsem na konci svých sil.
Zbytek porodu mi tak nějak splývá, vím jen, že ve tři mi vykapala epidurálka, dostala jsem druhou, to už mi kapala druhá lahev oxytocinu...
V šest se střídaly směny, přišla další PA, vycévkovala mi, protože je prý možné, že mi plný močák brání uvolnit porodní cesty, píchla mi nějakou injekci, která by taky prý mohla pomoct k uvolnění a jelo se dál... Když mi večer do kapačky dala třetí lahev oxytocinu a já byla otevřená sotva na šest, myslela jsem, že pojdu. Doktory jsme už od odpoledne prosili, aby mi vzali na sál a maličkou vyndali, že tohle se prostě nedá. Dr. byl hrozně moc fajn, jenže bohužel, standartní postupy se musí dodržovat... Vysvětloval mi to následující den, když se na mě (ač neměl službu) přišel podívat, prý už od tří věděl, že skončíme na sále, ale nemohl nic udělat, prostě se museli pokusit o přirozený porod
Před půl devátou jsem se najednou probrala, jako kdyby mi někdo píchnul čistou dávku energie Koukla jsem na PA, říkám jí, že cítím tlak na konečník, ať na mě mrkne, prý ještě 0,5 cm a můžu tlačit, ale kdyby náhodou, tak ať si jen tak trošku přitlačuji, to mi vydrželo asi 5 minut a pak říkám, že prostě budu tlačit, ať mi řekne jak Tak si tam ke mně sedla a šlo se na to... bylo půl deváté večer, za sebou jsem měla 19 hodin pravidelných kontrakcí a křížových bolestí... bylo to pro mě vysvobození a snažila jsem se jako blázen, aby byla malá co nejdříve venku. PA zavolala doktora a ještě sestřičku, snažili se mi pomoct tím, že mi tlačili na břicho, aby se malá dostala ven. Honza mi stál v nohách a koukal, jak se objevuje cca 2cm kolečko hlavičky naší malé ale víc ani ťuk
Dr. jsem měla položeného na břiše, tlačil mi na něj, že jsem měla strach, že mi zlomí žebra nebo poláme malou, já na každou kontrakci zatlačila tak 3-4x, víc to nešlo... najednou bylo čtvrt na deset a slyším dr. jak povídá, že pokud to do 15 min. nebude, jdeme na sál!!! Hrozně jsem se začala o malou bát, nevěděla jsem, kde je problém, vždyť už jsem mohla tlačit, byla jsem otevřená... ale podle slov PA chybělo tak půl centimetru, aby vykoukla hlavička...
Najednou šlo všechno hrozně rychle, sundat náušnice, obléct punčochy, vzít krev... Honzovi jsem jen stačila zašeptat, že se bojím, byl aspoň na oko statečnější jak já, říkal mi, ať se nestrachuji, že budeme brzy všichni 3 spolu Měla jsem si přelézt na pojízdné lůžko, překryli mi empírem a PA s Honzou vezli směr výtahy a o patro níž na ARO. Tam následovalo další přelézání a šup na sál. Do katetru od epidurálu mi píchli silnější dávku, celé břicho potřeli dezinfekcí, napojili na mě nějaké sondy, píchly další kanylu do ruky... bylo půl desáté když to začalo. Před desátou přišli doktoři... A ve 22,10 byla malá na světě bohužel díky tomu, jak už byla zarotovaná v porodních cestách, tak nešla vytáhnout tak snadno a trhla se mi při tom vyndavání děloha, když mi šili, tak se dr. vyjádřil velmi optimisticky a povídá: „Pane kolego, tak to uděláme tak, aby měla paní aspoň měsíčky ne!“ V tu chvíli ve mně hrklo – vždyť přece chceme druhé!!! Druhý den při vizitě mi jiný dr. ale uklidnil, že deloha se krásně zavinuje, tak ať nemám strach, že pokud budeme chtít ještě mimčo, neměl by to být problém.
Jo a malá měla hrozně krátkou pupeční šňůru, kterou měla ještě ke všemu omotanou kolem krku! To jí neustále stahovalo zpátky do bříška, proto jsem ji nemohla vytlačit.
Ve 23,00 mi vezli ze sálu, měla jsem už zimnici, třepala jsem se jak ratlík, jak jsem byla vysílená. Honzík si mezitím maličkou vyfotil a čekal na mě, byl chudák celý nervozní, kde jsem tak dlouho, když totiž nesli malou, tak mu řekli, že už mi vezou...
Takže celkové shrnutí je asi takové – byl to děs, který bych vůbec nikomu nepřála – 20 hodin pravidelných kontrakcí, které mi šly hlavně do zad, na druhou stranu to bylo nejdůležitějších 20 hodin v životě nás dvou (mě a Honzíka), mnohem více si ho teď vážím a on všude (i přede mnou) vykládá, jak je na mě pyšný a jak jsem statečná. Však hned druhý den mi do porodnice přinesl nádhernou kytku a náušnice! Miluji ho snad víc než před tím a když ho teď vidím, jak chová a uspává maličkou, tak mi úplně plesá srdíčko
Holky, možná si řeknete, že jsem blázen, ale druhé díťátko stále chci a vím, že bude – jednou a snad to půjde, když se ta děloha dobře zhojí a upřímně vám říkám (a řekla jsem to i Honzovi už ve středu, kdy jsem byla ještě na kapačkách), že bych do druhé šla i když bych před těhotenstvím věděla, že to bude navlas stejné