Ahoj Reni, soucítím!!! Moc. Před 19ti lety jsem byla na zákroku, na doporučení lékařky - miminko bez akce. Do verdiktu jsem jako mladý hůůůště blbý řešila, že půjdu na potrat. V minutě, kdy vyřkla slovo zákrok, se mi to zlomilo a já pochopila, že už nic "nemůsim řešit" bohužel... a otočilo se to a já bulela, že jsem už to nenapravíme. Trvalo to delší dobu než jsem to vstřebala. V den D mi bylo neskutečně mizerně. Musela jsem pak odpoledne i odejít z našeho společného bytu s tehdejším přítelem a mastila za mamkou, ke které jsem se schoulila a konečně usnula. PRostě MÁMA.... Máme tu každá svoje štěstíčka, která se teď choulí k nám. Myslím, že ti nemusím sem psát, jak nám pomáhají a že jsou nejdůležitější. Sama sem dáváš kolikrát příspěvky s podporou... Takže se soustřeď jen na ně!!!! A vím, o čem mluvím dnes jsem v jedné vteřině zestárla o deset let. Rozinečku málem srazilo auto, zastavilo jen kousíček před ní. Nevymýšlím si a nepřeháním. V tu jednu vteřinu člověku s jakým koliv trápením MÁ JASNO! ......... Neboj odejdou hormony, odejde bolest. A nevyčítej si NIC. Tři děti v dnešní době je velká odvaha!

Já mám taky pocit, že jsem to rychle vzdala, ale další dítě bych už ani nezvládla, 3 jsou někdy až moc, jsem unavená, ale...je tady nějaký debilní podvědomí, který mě nutí se nenávidět, nemůžu spát, jsem unavená, snažím se držet, ale každou noc brečím, čekám, že to přejde a doufám, že přejde dřív než se zblázním úplně

Drž, moc fandím

Renatko posílám strašně moc sil a přeji, aby bylo co nejdřív zase dobře

Renčo, moc mě to mrzí!!!!! Drž se!