Vzrušení, vášeň a líbání jako v dobách zamilovanosti a začátku vztahu se vždycky tak trochu vypaří, ztratí a nebo ubere na síle v každém dlouhodobém vztahu... ale pohodu a klídek to nevylučuje... já odjakživa tvrdím, že ve vztahu by dva lidé měli mít nejméně jednu společnou zálibu, koníčka, činnost, kterou by spolu mohli dělat (je jedno, jestli jsou to šachy, jízda na kole, stejný sport, válení na pláži, turistika, tanec, automobilové závody nebo cokoliv jiného), aby měli společné zážitky... a právě ty společné zážitky, prožitky a společné vzpomínky pomáhají udržovat vztah v té správné rovině... pokud mají každý svého koníčka, své přátele a své zážitky s jinou společností a založí svůj vztah třeba jen na sexuální přitažlivosti, tak časem to největší vzrušení vyšumí a najednou zjistí, že žijí vedle sebe a ne spolu... to jsem ale trochu odbočila... jen jsem chtěla napsat, že je důležité, aby si oba dva sebe vážili, ta vášeň a vzrušení vždy opadne, a když se přidají ostatní problémy, dítě, starosti, nevyspání, někdy i nedostatek financí, tak pak je důležité si uvědomit, co v partnerovi máme... a na tom je třeba stavět...
Já vždycky radím sepsat si klady a zápory... já jsem třeba taková, že jednám spíš zbrkle, někdy rychleji, než myslím... slovo se zpět vzít nedá, když už jednou vyleze z pusy ven, takže mě víc vyhovuje se z problému vypsat, když bych po manželovi chtěla, aby se něco změnilo, nejdřív si sednu a sepíšu mu to, protože při ústním jednání se někdy neznám a víc mluvím, než přemýšlím, co vlastně říkám a jsem spíš až radioaktivní... a zase i tomu druhému se lépe jedná nad psaným textem, když si v klidu může vše přečíst a promyslet, oproštěně od hysterických scének a srdceryvných vzdechů... a pak je teda jen na něm, jak se zachová... a jestli bude chtít něco změnit...
Důležité je umět si připustit sobě sama, jestli chceme nebo nám vadí skutečné reálné problémy, nebo naprosté prkotiny... tak třeba když si vezmu chlapa s velkým nosem, tak by mi po pár letech a dětech nemělo vadit, že má velký nos a že by měl jít na plastiku, aby to změnil... to jen uvádím jako příklad, ne že bych to myslela nějak na tebe osobně... ale když mě chlap bude neustále zadupávat do země, že jsem neschopná matka, že špatně vychovávám dítě a že je všechno moje vina a on to přece napravovat nebude, tak ho vezmu palicí po hlavě, pokud ten svůj blbý názor nezmění a nezačne se mnou spolupracovat a respektovat mě...
Takže asi tak, touhu po vzrušení bych se snažila nějak kompenzovat jinými vzrušujícími činnostmi, protože to časem opadne v každém vztahu, s prvním, pátým nebo desátým chlapem... ale spíš bych zvažovala to, jaký je můj muž partner... všímala si maličkostí, jestli na mě myslí, jestli plánuje nebo chystá věci pro rodinu a pro svou ženu, jestli je dobrý otec, jestli si ho vážím a mám důvod si ho vážit, jestli se ke mně chová hezky nebo si jen na mě vybíjí své problémy a má potřebu mě ubíjet a srážet, aby si tím kompenzoval malé sebevědomí, jestli v případě skutečných problémů umí stát při mě a je mi oporou, nebo jestli všechnu odpovědnost, když to dopadne špatně, nechá na mě... prostě jestli má pocit, že ve vztahu musí mít jeden navrch a je to spíš kdo z koho, než týmová spolupráce typu my dva (tři, čtyři) proti celému světu... ty romantické chvilky se dají naplánovat, a je jedno, jestli to plánuje jenom žena nebo jenom muž, ve vztahu je většinou vždycky jeden tahoun a jeden, co se spíš veze (a to je v pořádku, protože dva tahouni by nebyli schopni se shodnout a jen by spolu bojovali, kdo zvítězí a kdo se prosadí), je naprosto jedno, kdo je jakého pohlaví, protože o tom vztah není, každý dělá určitě to, co považuje za nejlepší, někdo umí líp organizovat a jiný zase zajišťovat zázemí, když ten první naplánuje...
Ale důležité taky je, že ve vztahu neplatí půl na půl... vždycky to bude, že jeden bude dávat (nebo to jen tak cítit) víc... když něco dělám, dělám to z lásky k tomu druhému, z radosti, že dělám něco pro své milované, a nesmím počítat, že já jsem dala či udělala něčeho víc a druhý mi to neadekvátně vrací... pak to je jen obchod a vztah založený na obchodu asi taky není to pravé... tam pak není místo pro city a emoce, protože obchod tohle vylučuje...
Jsem pro dát druhou šanci, někdy i třetí, ale víc ne, pokud to nepomůže, tak jsem toho názoru, že je líp jít od sebe a hledat někoho, ke komu se budu hodit víc a kdo mi dá víc... správný partner dovede toho druhého vyprovokovat k lepšímu, až nad hranice svých možností, posune tě někam dál... někdy to zjistíme až po pár špatných zkušenostech... a někdy to tak prostě musí být, abychom si později začali vážit těch správných věcí a dali tak třeba šanci tomu pravému, kterého bychom předtím třeba vůbec nebraly... jo, to už je život... a nikdy není pozdě... a nic není nemožné...

Jo a ještě bych napsala, když už jsem se rozepsala jak Jirásek, že ženská musí mít chlapa, kterého obdivuje, ke kterému vzhlíží, aby si ho mohla vážit... a dokud to tak je, tak je vše v pořádku a žena dělá i věci, které by předtím dělat nechtěla... a dělá to s láskou a radostí... ale jak si přestane chlapa vážit, je vše v loji... asi tak...

podle toho, jak to píšeš, tak by to stejně nemělo moc cenu, protože u nás je to celkem ztracený případ
Tohle by si měl přečíst můj chlap, aby mu trochu svitlo! Ale on je v tomto hrozně zabedněný, aby mu něco došlo, svitlo, či si něco uvědomil!
Mě už je trapně, že to tady zase píšu, protože už mockrát jsem psala, jak to u nás není ideální, ale jako snílek a později i materialista jsem si přehodnotila to všechno okolo a řekla si, že zůstat můžu a uvidíme! Ale nic jsme neviděli, zázraky se nekonaly a ani konat nebudou... Je to jen má představa a přání, ale realita je jiná! Ale proč to sakra musí být tak těžký?

Holka to já nevím, ale život, kdy se člověk trápí, je na prd...já razím takový motto, Bůh nám dal život a jedinou naší poviností, je být šťastný... ne vždycky to jde, ale hodně věcí můžeme ovlivnit my sami. Mám třeba kamarádku, která si až po rozvodu a to s dvouma malíma dětma našla toho pravého..tedy doufám...

Jo, tak už to někdy bývá... a věř mi, že v druhém vztahu s druhou ženou bude třeba naprosto jiný, bude dělat vše, co dosud nedělal a nedělat to, co dělával... tady skutečně platí, že člověk se něčeho začne vážit až v okamžiku, kdy to ztratí... teprve potom si uvědomí, o co přišel a bude se snažit své chyby neopakovat...

Vodoměrko, děkuji Děkuji za Marthy i za sebe, sama žádné problémy doma nemám, ale to jsou tak krásná slova co jsi napsala, že si je vezmu do srdce a budu si je vždy pamatovat!!!!!!! Kdyby (nedej Bože) někdy něco přišlo, vzpomenu si na ně

Marthy nevím co napsat - posílám ti jen hodně síly a snad se vše v dobré obrátí, protože jsi moc fajn holka, která si zaslouží být šťastná a mít šťastnou a fungující rodinu jak pro Tebe, tak pro malého a pro toho hlavně i když když je šťastná rodina bez lásky k ženě, tak je to o hovínku......držím pěsti a přeji šťastnější zítřky

Marti, já myslím, že tě tady za to nikdo odsuzovat nebude. Lidský vztahy jsou strašně komplikovaný a úplně chápu tvé pocity, že na jednu stranu bys s ním chtěla být na druhou zas cítíš, že už to nejde a chceš konec a zkusit třeba něco nového...to je naprosto pochopitelný. Já si myslim, že byste měli jít do manželský poradny. Rozebere to s Vámi nezávislá osoba - budete muset komunikovat(né mlčet nebo odcházet, hysterčit nebo utíkat před problémama) Hlavně když to tvůj manža uslyší z jiných úst, tak si to vezme k srdci - uvidíš! Hovořím z vlastní zkušenosti. Vím, že možná bude těžké ho tam dostat, ale už nemáte, co ztratit - pokud nebude chtít, obávám se, že se budete trápit dál nebo se rozejdete. Tak proč to nezkusit!

Marti,já ti přeji,abys byla šŤATSNÁ

Marti,vůbec nevím jak ti poradit každopádně at se už rozhodneš jakkoliv,moc ti přeju aby jsi byla konečně moc štastná